Diablik-pd

Barcelona
"V Barceloně si člověk užije, má-li kapsy plné peněz," je překlad katalánského přísloví, které však nemusíte brát tak úplně doslova. Pokud trávíte dovolenou u Středozemního moře na severu Španělska, výlet do katalánské metropole vás určitě nezruinuje. Problém ale vyvstane při rozhodování, co v Barceloně navštívit, protože vše za jeden den stihnout nelze. Pokud máte na toto město alespoň dva dny, situace se hned jeví růžovější. Neboť Barcelona se musí prožít.

La Rambla jako jedno velké divadlo

Těžko si představit, že ono pověstné barcelonské korzo, živé a barvité, se svými novinovými stánky, s trhem květinovým i ptačím, s neuvěřitelným lidským hemžením od rána do pozdních nočních hodin, bylo kdysi pouhým korytem, jímž stékala do moře dešťová voda. Dnes je to jedno velké divadlo, dlouhé 1 500 metrů, v němž mají svou roli či roličku decentně oblečeni úředníci, elegantní dámy i výstřední mládež, turisté, žebráci, zloději i zlodějíčci, vysloužilí i začínající herci, prostitutky, námořníci, travestité, kejklíři, karikaturisté... Každý z nich je zároveň hercem i divákem, je spolutvůrcem obrazu, který má atmosféru a dokáže oslovit. Jak jinak si vysvětlit takový zájem o kašnu Canaletas v horní části tohoto korza, až téměř u Katalánského náměstí, o které se říká, že kdo se z ní napije, určitě se do Barcelony vrátí. Na La Ramble je i nejzajímavější ze 40 barcelonských tržnic - secesní "La Boquería", a také pověstná barcelonská opera "Gran Teatre del Liceu". Ještě před několika málo lety uzavíral toto korzo 60 metrů vysoký pomník Kryštofa Kolumba. Dnes je La Rambla prodloužená pomocí systému zvedacích lávek až na molo Starého přístavu, kde bylo vybudováno ohromné zábavné a nákupní centrum "Maremagnum", multikino "Imax" i jedno z největších oceanárií v Evropě "L´Aquárium".

Město a moře

Když v roce 1493 přijali katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský Kryštofa Kolumba po návratu z jeho první objevitelské výpravy do Ameriky právě v Barceloně, nikdo nemohl tušit, že město na objevení Nového světa prodělá. Obchodní aktivity se velmi brzy přesunuly k Atlantiku a Barcelona, od 12. do 15. století hlavní město aragonsko-katalánského království, jehož flotila ovládla celé Středomoří a dostala se až k branám Cařihradu, začala pomalu ztrácet pozici jednoho z nejvýznamnějších obchodních přístavů v Evropě, a tím i zdroj svého ohromného bohatství. Téměř čtyři století trval tento "zlatý věk" Barcelony, který zaplnil město četnými gotickými památkami.

Než se však vydáme do Gotické čtvrti, zůstaneme ještě chvíli u moře. Replika slavné Kolumbovy karavely Santa María už v přístavu nekotví, protože ji před lety požár zničil tak, že už ji nebylo možné opravit. Zato tu stále ještě kotví "Las Golondrinas" (Vlaštovky), dvouposchoďové výletní lodě, které od roku 1988 lákají k okružním plavbám po přístavu. Pokud by vás zlákala delší plavba, můžete využít pravidelnou linku na Baleáry. Naproti přístaviště osobních lodí, přes ulici, zaujme rozlehlý gotický komplex Královských loděnic, v nichž byla ve středověku postavena většina katalánských lodí. Dnes je v tomto rozsáhlém areálu umístěno velmi zajímavé Námořní muzeum, jehož chloubou je vedle starých námořních map, modelů lodí a námořních přístrojů bezesporu přesná kopie královské galéry, které velel Don Juan de Austria v bitvě u Lepanta (1517) proti Turkům. Dál směrem na jih se už táhne vlastní obchodní přístav, který je se svými 10 km přístavních hrází a celkovou rozlohou 750 hektarů třetí největší v Evropě (po Marseilli a Janovu).

Severní směr je pro turistu zajímavější. Zvláště má-li rád ryby nebo se chce dokonce vykoupat. Lidová čtvrt Barceloneta, která byla postavena v 18. století a kde odjakživa žili rybáři a námořníci, je pro své pláže, rybí restaurace, hospůdky a bary oblíbeným cílem obyvatel města. Odtud vede příjemná pobřežní promenáda do Poblenou, supermoderní městské čtvrti obklopené zelení a mořem, která byla vybudována na místě staré a nevzhledné průmyslové zony a v roce 1992 sloužila jako olympijské městečko.

Gotická čtvrt - svědek slavné minulosti

Do Gotické čtvrti mě cosi láká při každé, i sebekratší návštěvě Barcelony. To cosi jsou nejen velkolepé stavby, které vypovídají o slavné minulosti města ve středověku, ale i kouzlo úzkých a křivolakých uliček s pestrými krámky prodavačů lidového umění a půvabná zákoutí, kterých je tu nepočítaně.
Gotická čtvrt je mnohem starší, než napovídá její název. Právě zde na vyvýšenině Mons Taber se po svém vítězství nad iberským kmenem Laie v roce 133 př.n.l. rozhodli Římané založit kolonii a nazvali ji Colonia Iulia Augusta Paterna Faventio Barcino. Ve 4. století ji pak obehnali hradbami, které se zčásti zachovaly dodnes a které byly respektovány i ve středověku, kdy tu měly své sídlo nejvýznamnější instituce světské i církevní moci katalánsko-aragonského království.

Nepřehlédnutelná je katedrála sv. Eulálie, která byla postavena ve 13.-15. století na místě románské baziliky a je jedním z nejkrásnějších příkladů katalánské gotiky. Interiér s množstvím kaplí a kapliček skrývá pozoruhodné poklady, mimo jiné proslulý krucifix, který prý vezl s sebou na admirálské lodi v námořní bitvě u Lepanta Don Juan de Austria, náhrobek vytesaný v alabastru s ostatky patronky města sv. Eulalie, chór s reliéfy značné umělecké hodnoty, který sloužil jako místo schůzky generální kapituly Zlatého rouna. V Křížové chodbě s bohatou vegetací a gotickou kašnou sv. Jiří vás určitě překvapí husy, které tu prý jsou od nepaměti a dodávají těmto vznešeným místům zcela nezvyklý ráz.

Jedno z nejmalebnějších míst Gotické čtvrti je Plaça del Rei (Náměstí krále) s Královským palácem, v němž kdysi dávno sídlila barcelonská hrabata, která přivedla Katalánsko k samostatnosti. Zachoval se z něj jen Velký královský palác s trůnním sálem a kaplí sv. Agáty, do nichž se nedostanete po polokruhovém schodišti, jak by člověk předpokládal, ale z přilehlého gotického paláce, který sem byl přenesen doslova kámen po kameni z úplně jiné ulice a v němž je dnes Muzeum historie města. Nad tím vším se tyčí šestipatrová strážní věž zvaná Rozhledna krále Martina z 16. století, která je ovšem nepřístupná.

Touláte-li se Gotickou čtvrtí, objevíte ještě mnoho dalších kostelů, paláců, náměstí a náměstíček. Procházejte se beze spěchu, občas se zastavte a vyslechněte improvizovaný koncert pouličního muzikanta. Občas zvedněte hlavu, protože ozdobné detaily na průčelích domů za to stojí. Vychutnat tyto detaily a atmosféru je totiž stejně důležité jako obdivovat všechny ty velkolepé stavby, které jsou všude kolem. A budete-li mít ještě chvilku času, seběhněte ještě do vedlejší čtvrti La Ribera, směrem k moři, která sice není tak honosná, ale zato tu objevíte jednu z nejkrásnějších církevních staveb Barcelony - kostel Panny Marie Mořské ze 14. století, který byl postaven za rekordních 50 let a představuje nejčistší příklad katalánské gotiky. Umění chtiví jistě nevynechají Picassovo muzeum v ulici Montcada.

Eixample - muzeum secesní architektury

Téměř tři a půl století trvalo, než se Barcelona vzbudila z letargie a opět se dostala na výsluní. Její velká příležitost přišla v polovině 19. století s nástupem průmyslové revoluce, která padla na úrodnou půdu. Obrovské zisky však přinesl katalánské metropoli nejen rozvoj průmyslu, ale i vývoz vína do evropských zemí, především do sousední Francie, kde byly vinice zcela zničeny révokazem. A když pak v roce 1851 madridská centrální vláda konečně povolila zboření hradeb, nic už dalšímu růstu města nebránilo. Nahromaděný kapitál mohl být investován. Projekt jakési šachovnicové zástavby volného prostoru, který dostal název Eixample (rozšíření) a jehož autorem byl mladý inženýr Ildefons Cerdà, byl pojat velkoryse. I když se mnohé nápady z jeho projektu kvůli spekulacím s pozemky neuskutečnily, vznikla čtvrt, která je chloubou Barcelony dodnes. Nastupující generace architektů, kteří prosazovali nový styl "modernisme" (secese), proměnili Eixample doslova v muzeum secesní architektury, která je vedle gotiky pro Barcelonu nejcharakterističtější. Jen v tzv. Zlatém čtverci vymezeným ulicemi Carrer Aribau, Passeig Sant Joan, Avinguda Diagonal a Ronda Universitat a na ni navazující Ronda de Sant Pere, je těch secesních staveb přes stopadesát.

Aby si člověk udělal představu o katalánské secesi, postačí procházka po nejelegantnější barcelonské třídě Passeig de Gracia, která začíná na náměstí Plaça Catalunya. Mezi jejími honosnými domy a paláci si nelze nevšimnout tří secesních skvostů z počátku 20. století, které tu stojí téměř vedle sebe a jsou ukázkou díla tří nejvýznamnějších představitelé tohoto slohu: dům Batlló (č. 43) Antoni Gaudího, dům Amatller (č. 41) Josepa Puige i Cadafalcha a dům Lleó Morera (č. 35) Lluíse Domenecha i Montanera. Kousek výše na protější straně ulice vzbuzuje pozornost další stavba Antoni Gaudího - dům Mila, lidově zvaný La Pedrera (piedra = kámen) s kamennou pozoruhodně tvarovanou fasádou, s balkóny připomínajícími mořské vlny. Když vystoupíte na střešní terasu s originálně pojatými komíny a ventilátory zdobenými keramikou, která je zároveň s mansardou zpřístupněna veřejnosti, uvědomíte si nesmírnou tvůrčí invenci muže, který byl ve své době mnohými zatracován.

Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že Gaudí byl génius. Když člověk zdálky vidí věže zatím nedokončeného chrámu Svaté rodiny a když si pak zblízka prohlíží detaily fasády "Narození Páně", jediné, kterou Gaudí před svou tragickou nehodou stačil dokončit, zůstává v úžasu stát nad fantazií tvůrce, který tvrdil, že pouze kopíruje přírodu. V pohádkovém Guellově parku, který měl být původně jakýmsi zahradním městem a jehož návštěvu by turista neměl v žádném případě vynechat, je souznění Gaudího s přírodou snad ještě zřetelnější.

Hora ve městě

Vyslovíte-li před někým jméno hory Montjuic, jak Barceloňané hrdě tento 173 m vysoký kopec nazývají, možná bude ještě tak vědět, že právě na tomto vrchu se nachází Olympijský stadión a další sportoviště, kde v roce 1992 probíhaly letní olympijské hry. Málokdo si ale vzpomene, že Monjuic byl v roce 1929 dějištěm Mezinárodní výstavy, která zcela změnila jeho podobu. Dnes je to ohromný areál, kde má své místo kultura, sport, zde se konají nejrůznější veletrhy a výstavy, sem chodí Barceloňané za zábavou a rekreací. Je tu hned několik pozoruhodných muzeí. Muzeum katalánského umění s unikátní světově proslulou sbírkou románského umění je umístěno v Národním paláci, hojně navštěvovaná je Nadace Joana Miróa s jedinečnou sbírkou obrazů, grafik, plastik a keramiky jednoho z nejvýznamnějších představitelů španělského moderního umění. Přitažlivá pro turisty je také Španělská vesnice (Poble Espanyol), jakési Španělsko v malém, kde jsou soustředěny kopie typických staveb z různých oblastí země v původní velikosti, s dílničkami i krámky lidových umělců, hospůdkami i bary. Na vrcholu kopce v pevnosti z 18. století je Vojenské muzeum. Nedaleko odtud, u tzv. Starostovy vyhlídky, se zastaví snad všichni, kdo tudy projíždějí. Barcelona vám doslova leží u nohou. Vše, co jste prošli, tu máte jako na dlani. Přístav, Olympijské městečko, Gotická čtvrt s katedrálou, korzo Las Ramblas, nezaměnitelné věže chrámu svaté Rodiny... A za tím vším městská výletní oblast - pohoří Collserola, jemuž dominuje hora Tibidabo (530 m) se zábavním parkem a zdálky dobře viditelným novogotickým kostelem sv. Srdce. Je to hezký pohled na rozloučenou.

Krátce o Barceloně

Barcelona, hlavní město Katalánska, je s téměř 1, 8 mil. obyvatel druhé největší město Španělska. Největší rozkvět zaznamenala ve středověku, kdy patřila k nejvýznamnějším obchodním přístavům ve Středomoří. S objevením Ameriky však díky přiznání monopolních práv na obchod se zámořskými koloniemi Seville a Cádizu tuto pozici ztratila. Přesto si v tomto pro ni nepříznivém období dokázala udržet nezávislost na královské moci. Městské záležitosti stále řídila na přísně demokratických principech stočlenná městská rada (Consell de Cent), vláda Katalánska byla stále ještě v rukou Generalitat. Tato privilegia Katalánci ztratili v důsledku války o španělský trůn v roce 1714, v níž se postavili na stranu rakouské větve Habsburků proti vítězným Bourbonům a zaplatili za to ztrátou své samostatnosti i zákazem používat katalánštinu. Z agónie se Barcelona probudila v 19. století, kdy rozvoj průmyslu učinil z města hnací motor katalánského hospodářství. Vrcholem této doby byla Světová výstava v roce 1888, která byla zároveň i oslavou tisíciletého výročí nezávislosti Katalánska.

Ještě jedno černé období si však Katalánci museli prožít. Byla jím Frankova diktatura jako důsledek španělské občanské války v letech 1936-1939. Pro Barcelonu a celé Katalánsko to znamenalo potlačování sebemenšího projevu katalánské svéraznosti, včetně zákazu používání vlastního jazyka. Když dva roky po Frankově smrti (1975) byla vyhlášena autonomie Katalánska, mohla začít obnova zdevastované Barcelony. Nahromaděných problémů však bylo příliš hodně a vše se rodilo pomalu a těžce. Chtělo to nějaký impuls, něco, s čím by se ztotožnili všichni obyvatelé města. A tím bylo vyhlášení Barcelony dějištěm Olympijských her 1992.

Barcelona je dnes moderní velkoměsto, které je nejen nejvýznamnějším španělským přístavem a největším obchodním a průmyslovým centrem země (průmysl textilní, strojírenský a chemický), ale i město s nesmírnou tvůrčí energií a kulturním zázemím, které nabízí nespočet možností pro milovníky všech druhů umění. Rok 2002 je ve znamení Antobni Gaudího, rok 2003 bude patřit především sportu a na rok 2004 se mohou těšit všichni příznivci umění a kultury, kdy se v katalánském hlavním městě budeí konat Světové fórum kultury (duben - září 2004).