Diablik-pd

Valencie

Valencie byla až do 2. poloviny 19. století obehnaná hradbami. Říká se, že nestihli-li to pocestní či obchodníci k jejím branám do setmění, museli počkat do rána. Dnes toto správní centrum stejnojmenného autonomního regionu dávno přeskočilo pomyslné původní hradby a je se svými 746 612 obyvateli třetím největším městem Španělska. Pocestnému odjinud má Valencie co nabídnout. Své místo tu má středověk i současnost, umění i obchod, parky a zahrady v původním korytu řeky Turia, fotbal i býčí zápasy.

Když se Valencijci rozzlobili

Do staré části města se ze severní strany dostanete přes řeku. Tedy přes původní koryto řeky Turia, která v minulosti svými neustálými záplavami místní tak zlobila, že se rozhodli pro radikální řešení - odvést vodu jinam. Stalo se tak po posledních velkých záplavách v r. 1957. Na vybudování nového řečiště sice padla značná část městského rozpočtu, ale vyplatilo se to. V původním deset kilometrů dlouhém korytu řeky byly zakládány parky a zahrady a dnes jsou tyto zelené plíce Valencie dobře vybavenou a velmi využívanou rekreační a sportovní zónou. Je zde umístěno i "Město umění a věd", největší kulturní, vzdělávací a zábavný komplex v Evropě.

Do starého města jsem vstoupila majestátní branou "Torres de Serranos" ze 14. století, která je pozůstatkem hradeb, ale díky svým dekorativním prvkům vypadá spíše jako část starobylého paláce. Milovníci moderního a avantgardního umění by měli odtud zabočit doprava, do ulice Roteros, která je dovede do jedné z nejlidovějších a nejbohémštějších čtvrtí Valencie "Barrio del Carmen", protože právě tam se nacházejí dvě centra Valencijského institutu moderního umění. Taky je tu spousta hospůdek a barů, které ožívají navečer a žijí do časných ranních hodin, jak se na správnou bohémskou čtvrt sluší.

Koncert pro všechny smysly

Abyste si ho mohli poslechnout, musíte se vypravit do valencijské tržnice. Jedinečná atmosféra tu vládne především po ránu, kdy tu nakupují valencijské ženy i šéfkuchaři místních restaurací. Představte si secesní budovu postavenou ze skla, železa, betonu, cihel a keramiky. V ní je na ploše 8 000 m2 rozmístěno 1200 stánků, kde kolem 1500 trhovců nabízí pěkně nahlas nejen to, co zdejší kraj urodí a dá zdejší moře, ale i nejrůznější kuchyňské náčiní, bez něhož se valencijské hospodyně neobejdou. Ochutnávám sýry, klobásky i různé druhy ovoce, z nichž mnohé vidím úplně poprvé v životě, snažím se jako už tolikrát vyluštit názvy mně neznámé zeleniny, s obdivem sleduji zručnost Valencijců při čištění ryb a nevěřícně koukám na vše, co žije pod mořskou hladinou a je prý k snědku. Vládne tu neskutečný mumraj, přitom mám ale pocit, že nikdo vlastně nikam nespěchá.

K obchodům zcela jiného druhu sloužila "La Llotja" naproti tržnici. Tato někdejší burza hedvábí patří k nejkrásnějším příkladům civilní architektury z období gotiky. V jejím nádherném sloupovém sále, v němž se odehrávaly obchodní transakce, jsou ještě původní stoly a taburety se jmény jejich dávných majitelů. Konaly se zde významné události, jako např. dvorské slavnosti Filipa II.. či dokonce svatba Filipa III. Vlevo od sálu je věž s malou kaplí v přízemí a hned vedle schodiště, po němž se scházelo do místnosti sloužící jako vězení pro obchodníky, kteří nedostáli svému slovu. Prosklené dveře ze sálu vedou do zahrady s malou fontánou a odtud pak vede schodiště do renesančního traktu, kde dříve zasedala komise pro námořní dopravu (Consulat del Mar). Na tržním náměstí stojí za pozornost kostel sv. Janů (13. století), nejstarší, který se ve Valencii zachoval. Mohli byste nahlédnout i na Plaza Redonda, kuriózní kulaté náměstíčko, které bylo vytvořeno v pol. 19. století speciálně pro potřeby pouličního prodeje.
Pak už je čas přejít ulici San Vicente Mártir a zamířit do ulice Poeta Querol k Palacio del Marques de Dos Aguas (18. stol.), baroknímu paláci, který nemůžete v žádném případě přehlédnout. U jeho nádherného portálu vytvořeného z alabastru se zastaví, alespoň na chvíli, každý kolemjdoucí. V paláci má své sídlo Národní muzeum keramiky.
Z ulice Poeta Querol vás kroky zavedou do Calle de la Paz, na jejímž konci přitáhne vaši pozornost věž kostela sv. Kateřiny. Ale to už jste u katedrály na Plaza de la Reina.

Z výšky věže Micalet

Valencie sice leží v rovině, ale i ona má své vyhlídkové body. Tím nejvyhlášenějším je osmiboká 51 metrů vysoká gotická věž, která je součástí katedrály, i když je od ní oddělená. Říkají ji Micalet (Míša) a jméno dostala po největším z 12 zvonů, který byl vysvěcen v roce 1418 právě v den archanděla Michaela. Pokud se odhodláte překonat všech 207 schodů, budete odměněni nádherným výhledem na Valencii. Nejstarší část města máte doslova u svých nohou.

Základní kámen katedrály, která se stavěla téměř půl století, byl položen v roce 1262. Symbióza slohů je patrná na třech portálech. Nejstarší je románský s několika prvky rané gotiky, čistě gotický je portál Apoštolů, který je obrácen na jedno z nejpůvabnějších náměstí starého města - "Plaza de la Virgen", třetí hned u vstupu na věž Micalet je barokní. Barokní je i vnitřní prostor katedrály s nádhernou kopulí nad hlavním oltářem a celou řadou kaplí, z nichž nejvíce pozornosti patrně budí kaple sv. Kalicha, která uchovává, jak říká legenda, pověstný sv. Grál.
Hned vedle katedrály stojí klasicistní bazilika zasvěcená patronce města - Panně Marii Opuštěných. S katedrálou je spojena galerií, která je určena výhradně pro biskupa a jeho doprovod. Pod ní ve zdi katedrály je výklenek s obrázkem sv. Jiří, který symbolizuje první mši, které se zúčastnil král Jaime I. a jeho vojáci po dobytí Valencie a vyhnání Arabů. Naproti ve zdech baziliky je zase špehýrka, kde se mohou věřící modlit, aniž by vstoupili dovnitř.

Sedám si ke stolku v zahrádce jedné z četných restaurací na náměstí. Za sebou mám průčelí nejvýznamnější civilní budovy města "Palau de la Generalitat" z 15. století, který býval sídlem kortesů valencijského království a dnes tu má své sídlo autonomní vláda. Pozoruji kouzelné panorama obou chrámů, všudypřítomné bílé holuby i adepty malířského umění, kteří se pokoušejí přenést tento nádherný obraz na papír. Fontána s impozantní postavou muže symbolizujícího řeku Turia a sedmi dívkami představujícími sedm závlahových kanálů, které dávají této oblasti život, toto náměstí dotvářejí. Před katedrálou se začínají shromažďovat lidé. Blíží se totiž poledne a jako každý čtvrtek se tu koná vpravdě historický tzv. vodní soud, který s těmito kanály souvisí.

Před gotický portál usedá sedm správců volených na dva roky, aby vynesli rozsudky nad těmi, kdo byli obviněni z plýtvání vodou či jiného porušení pravidel, jimiž se závlahový systém řídí už od dob Arabů, kteří jej vytvořili. Jednání a vynesení rozsudku trvá jen pár minut. Vše se říká pěkně nahlas, nic se nezapisuje, jen rozsudek je později vydán písemně. Není proti němu odvolání a musí být vykonán neprodleně. Toto privilegium udělil Valencii v roce 1239 král Jaime I. a žádná reforma španělské legislativy se ho neodvážila zrušit. Existenci tohoto soudu, který je nezávislý na Ministerstvu spravedlnosti, stvrdil svým podpisem i současný španělský král Juan Carlos I. A kdyby se přece jen někdo vzepřel rozsudku, předá se celá věc civilnímu soudu, který nemá právo rozsudek měnit , ale pouze povinnost vymoci jeho vykonání.

Valencijský "Václavák"

"Tak ve tři před radnicí," domluvila jsem si schůzku s přáteli. Noblesní "Plaza del Ayuntamiento", radniční náměstí, bylo odjakživa pro Valencijce místem setkání, stejně jako je třeba Václavák pro Pražany. A taky "drbárna". jak říkají místní, kde se člověk dozví všechno, nebo téměř všechno, co se kde ve městě šustne. Náměstí je snadno dostupné ze všech částí města, protože tu má svou konečnou celá řada městských autobusů.

Nedaleko je i secesní budova Severního nádraží, které paradoxně leží na jihu. Tato budova (1909 - 1917) s charakteristickou mozaikovou výzdobou nádražní haly a květinovými motivy na sloupech, které ji podpírají, je jedním z nejkrásnějších příkladů valencijské secese. Býčí aréna v bezprostřední blízkosti nádraží vzbuzuje zvědavost. Sezóna tu začíná v březnu a končí v říjnu, býčí zápasy se konají v neděli v podvečer (ovšem ne každý týden) a u příležitosti různých slavností. Můžete však navštívit alespoň muzeum.